Existuje hluboce zakořeněný omyl – „učitele lze vytvořit“. Jeho extrapolací můžeme dojít k „Každého žáka lze naučit být učitelem“. Je to pravda?

Je celá škála odpovědí na tuto otázku, od rozhodně ano přes možná až po nejspíš ne. Není na to žádná správná odpověď, záleží na kontextu a detailech, které se liší místo od místa. Místo toho abychom se zamotali do pavučiny odpovědí, zkusme se soustředit na jádro myšlenky a upravit si otázku, „je něčí touha učit skutečně jeho dobrovolným přáním?“

První odpověď se zdá být jasná – „Jistě, je to jeho rozhodnutí“. Ale když se podíváme hlouběji, narazíme na další jemnější aspekty této otázky a naše první odpověď pak zní naivně.

Na metaforické úrovni, stejně jako semena klíčí a pupeny se rozvíjejí, i žák zraje a cítí vnitřní potřebu sdílet své poznání. Nikdo mu neříká, aby to dělal, ani ho k tomu nevede, není to jeho vědomé rozhodnutí, ale přirozený pokrok. Toto „nutkání ke sdílení“ je prvním krokem na cestě k tomu stát se učitelem.

Proces učení mění žáka v učitele. Je to jemný a postupný vnitřní vývoj. Na žádný okamžik v tomto vývoji nelze ukázat jako na moment přerodu žáka v učitele. Maháriši Pataňdžali napsal „džatjantara parináma“ – proces vývoje od jednoho druhu k dalšímu a tato slova jasně definují jejich přeměnu.

Není třeba říkat, že učení nemůže být nikdy pouhou profesí, kterou lze učit jako sadu dovedností, které lze získat. Stejně tak není výuka žákovou povinností. Gurudži řekl: „Učení je závazek, je to zodpovědnost, proces vděčného předávání informací, znalostí a moudrosti, kterou jste získali od gurua and z jógy jako takové“.

V tomto světle se můžeme podívat na historii výuky Iyengarovy jógy.

Gurudži v šedesátých letech pozoroval toto nutkání šířit své poznatky u svých žáků. Požádal je, aby šířili jógu ve svých zemích. Z nich se tak stala první skupina učitelů Iyengarovy jógy. Později někteří další žáci začali žádat o povolení vyučovat. Gurudži jim ho dal, protože studovali přímo pod ním a byl s nimi v kontaktu mnoho let. Věřil jejich schopnostem a tomu že budou poselství jógy předávat v nejčistší podobě.

Jak běžel čas, zájem o Iyengarovu jógu narůstal. Žáci přicházeli ze všech konců světa. Narůstala tak potřeba dalších, řádně vzdělaných učitelů Iyengarovi jógy. Po uvážení svých časových možností a omezení Gurudži požádal své pokročilé žáky a učitele, aby rozhodli a ohodnotili kdo má zájem a schopnost učit.

V té době začal vznikat proces hodnocení učitelů. Abych Gurudži pomohl hodnotitelům, vytvořil a sepsal formální pravidla. Během času a podle potřeby tato pravidla upravoval a tak vznikla podoba vzdělávání učitelů a zkoušení učitelů, kterou znáte. Ta se stala součástí  stanov Puny. Náš nový proces hodnocení učitelů má kořeny právě v tomto dokumentu.

V dnešní době se zdá, že být učitelem jógy je módní záležitost. Institut je zaplaven žádostmi. Vznikají tedy otázky:

• Proč se chce tolik lidí stát učiteli jógy, místo toho aby byli jejími žáky?
• Proč tolik lidí tak spěchá, aby se stali učiteli jógy?
• Pramení tento zájem hlavně z přínosů jógy ke zdraví, dobrému životu, respektu společnosti nebo příležitosti tak cestovat po celém světě?
• Nebo jde skutečně o plamennou touhu po cestě seberealizace, která je skutečným cílem jógy?

Jak čekáte, odpověď není jednoduchá. Když budeme pátrat hlouběji, začne se vynořovat eticko-morální zmatek. Abychom se skrz něj dostali, musíme prozkoumat základní předpoklady.

Jaký záměr, úvahy a cíl je za přáním člověka stát se učitelem jógy?

Mahariši Pataňdžali ve čtvrté knize jógasůter zmiňuje: „hetu, fala, ášraja a álambana“ – záměr, plod konání, kontext a základní kámen. Požaduje, abychom zkoumali všechny čtyři aspekty každé činnosti.

Pokud se na přání stát se učitelem jógy podíváme v tomto světle, první a hlavní otázkou je, jak se může člověk, před tím než začal studovat podstatu jógy, rozhodnout stát se jejím učitelem.

Není snad nezbytné zjišťovat, zda o ni on nebo ona vůbec má zájem, nebo dokonce jestli je na to připraven nebo připravena? Nebo jestli jeho / její zájem zkreslily materiální touhy?

Gurudži jasně řekl: „Někdo, kdo důkladně nepoznal předmět výuky, nemůže  učit. Pokud se o to pokouší, může tak uškodit – uškodit společnosti, uškodit předmětu a uškodit sám sobě.“ Jeho slova jsou pro nás majákem. Jediným bodem k vyjasnění tak zůstává kvantifikace pojmu „důkladně“.

Gurudži doporučoval počkat šest let – šest let je dostatečný čas během kterého může člověk získat dostatek schopností, aby se stal učitelem jógy a tato slova obstála v testu času. Podívejme se jak Gurudži uvažoval o tom, jak se lidé stávají učiteli, a sledujme, jak se jím stal on.

Gurudži studoval pod svým guruem dva roky, před tím než ho poslal do Puny učit. Když sám začal s výukou, měl před sebou dvojí zodpovědnost: prvně jako praktikující jogín a druhou jako „učitel z donucení“. Vyrovnal se s oběma důstojně. Při pohledu zpět to vypadá jako skryté požehnání.

Na základě vlastní praxe Gurudži definoval a navrhl různé úrovně a připravil podle nich odpovídající sylaby tak, aby odpovídali potřebám na jeho cestě a pomohly ustálit přesné pokyny. Všechny tyto věci sepsal ve svém mistrovském díle, Light on Yoga. Dnešní doba je jiná a musíme se vypořádat s různými stavy. Gurudžiho kniha nám poslouží jako výchozí bod.

V novém systému nemíníme doporučovat žádné změny v procesu učení, ani nenaznačujeme že zapálená praxe není nezbytná. Neodchylujeme se nijak od Gurudžiho metody výuky. Snažíme se jen zjednodušit systém s využitím věcí které jsou dnes k dispozici.

Ujišťujeme vás, že návrh na novou podobu hodnocení má vést ke zjednodušení, k objektivní a současné výuce učitelů jógy. Má ale kořeny v Gurudžiho výuce a ve stanovách Puny. Fráze TTC – Teacher training course, učitelský kurz, získala širokou popularitu. Ne každý je s ním spokojen, ale je fakt, že tento koncept je rozšířený.

Soustřeďme se na současnou podobu TTC. Cílem současného TTC je údajně zjemnění a rozvoj schopností těch, kteří chtějí být učiteli.

S tímto v mysli si

• každý učitel učitelů musí klást morální otázku – je tento cíl naplněn?
• Každý učitel učitelů musí klást logickou otázku – je tento cíl naplněn?

Sdílíme vnímavost a jemnost Gurudžiho učení a předáváme ji další generaci učitelů? Nebo se z TTC stal pevně daný model, ve kterém je skupina lidí, kterým je jen předán manuál, jaké pokyny mají říct u které ásany během hodnocení? Nestala se z něj událost, která jen vytváří nesmírné napětí? Nestal se z něj základní bod, který rozhoduje o vytvoření kariéry učitele Iyengarovy jógy nebo její ztrátě?

První, odmítavá odpověď by byla v duchu „tento obraz je nerealistický, je nafouknutý a zkreslený“. Každý, když se ho osobně zeptáme přijde se „správnou“ odpovědí. „Ostatní to tak možná dělají, ale já ne, “ to je něco co slyšíme opakovaně znovu a znovu. Naneštěstí ale mluvíme jiným jazykem.

Vyhýbáme se skutečnosti?

Všichni musíme nahlédnout do vlastního svědomí a poctivě se zabývat těmito obavami. Víme, že s “budoucími učiteli” je třeba zacházet opatrně. Kdysi dávno jsme všichni byli v jejich postavení.

Začínající učitelé jsou dychtiví i úzkostliví, nadšení i v úžasu, bystří i nejistí zároveň. Povinností učitele nebo mentora je vytvořit útulnou a starostlivou atmosféru, ve které mohou nováčci rozkvést a cítit se jako doma.

TTC musí být jemným, srdečným a důvěru budujícím cvičením, které vlévá do mysli budoucích učitelů lásku a radost z našeho systému. Přesnost, načasování a sekvence nejsou jen pilíři pro ásany, jsou to katalyzátory pro zdokonalování procesu chápání jógy.

Někomu se může zdát, že je to pracný a nový úkol, pro jiného to může být jen dolaďující myšlenka. Předem definovaný strukturální rámec pro TTC tedy není přirozeně vhodným konceptem. Aby se TTC posunul od pouhých “pokynů a sčítání bodů”, musí školitel postoupit na úroveň mentora

Kdo je to mentor?

Oxfordský slovník uvádí: “Mentor je zkušená osoba v organizaci nebo instituci, která školí a radí novým zaměstnancům nebo studentům.” Slovo vzniklo podle jména Mentor, rádce Telemacha v Odyssei. V jógickém kontextu mu můžeme přisoudit větší význam.

Ten, kdo učí, je učitel, ten, kdo vede, je mentor a ten, kdo dovede k cíli, je guru. Pro jógového sádhaku je mentor starším rádcem, který prošel cestou, který zná nuance a záludnosti cesty, který sádhakovi umožní se s nimi seznámit a pomůže mu se s nimi srovnat. Pokud se stane, že se člověk zasekne a sejde z cesty sádhany, mentor mu bude k dispozici jako záchrana a podpora.

Metaforicky řečeno, guru ukazuje světlo, mentor naviguje, učitel školí a student (sádhaka) se vydává na cestu. Mentor je mostem mezi guruem a učitelem. Není to však hierarchický stupeň. Není to lineární proces, kdy se člověk nejprve stane učitelem, pak mentorem a nakonec guruem. Mentorství má specifickou odpovědnost. Odpovědnost podávat pomocnou ruku, doprovázet sádhaku. na cestě sádhany a dohlížet na to, aby dosáhl cíle. Mentor je starší kolega, poradce a zároveň skutečný přítel.

Role učitele, mentora a gurua se mohou překrývat nebo mohou zůstat odlišné podle situace. Pokud má sádhaka štěstí, může se setkat s osobou, která je ztělesněním všech jeho schopností. a která má rozlišovací schopnost (vivéka), aby přijala roli podle potřeby.

Mentor nikdy nikoho neodrazuje. Učitel může být s ohledem na zlepšení přísný a přísný. co se týče vydávaných pokynů. Může někoho napomínat, aby z žáka / žákyně dostal to nejlepší. Mentor to nedělá. Musí mít přehled o skutečnosti, která je mnohem větší, než je zjevný okamžik. Chápe a rozumí podobě skutečnosti do nejmenších detailů, ale nemůže nikoho demoralizovat ani odrazovat. Mentor musí být připraven s řešením. Často není guru dostupný, není možné se k němu dostat nebo je problém příliš přízemní; v takové situaci je mentor skutečnou jistotou a spojencem sádhaky na cestě sádhany. Mentor přispívá k hodnotovému žebříčku sádhaky a pomáhá mu stát se dobrým člověkem.

Mahariši Pataňdžali při výčtu plodů jógy-sádhany neboli jóganganuštany kategoricky uvádí pojmy ášudhikšája (odstranění nečistot) a vivékakhjatí (počátek rozlišování). Ty jsou nezbytné k dosažení onoho vrcholu, kterým je být mentorem. Mentor je přítel, filozof a průvodce jóga-sádhaky.